Pokud zvažujete otázku uskutečnění svých snů o létání a nemůžete se rozhodnout, jakou alternativu létání zvolit, věnujte chvilku následujícím řádkům, které se vám pokusí přiblížit motorové létání v aeroklubu.
Tento druh létání je oproti „plachtařině“ dražší, naproti tomu umožňuje podstatně větší svobodu jak z hlediska samotného létání tak i z hlediska organizace leteckého provozu, která je zde o poznání jednodušší. Pilot motorového letadla si vlastně vystačí sám. Sám si letadlo může vystrčit z hangáru, naplnit ho palivem, provést předletovou prohlídku, zkontrolovat papíry, nasednout a letět – což u létání s kluzáky nelze. S letounem můžete letět prakticky, kam chcete (samozřejmě za podmínek dodržení pravidel létání), a to i za meteorologických podmínek, kdy to s větroněm není to pravé ořechové. Skutečností zůstává, že motorové létání je náročnější na teoretickou přípravu i samotné letové postupy, které si každý pilot musí zcela osvojit. Motorařina umožňuje i rozsáhlejší systém následného zdokonalování ve smyslu získávání dalších kvalifikací, prostřednictvím kterých lze schůdek po schůdku dosáhnout i úrovně profesionálního pilota a stát se třeba pilotem dopravního letadla.
Pokud jste se rozhodli pořídit si vlastní licenci soukromého pilota – dále jen PPL(A) máte v zásadě dvě možnosti.
Navštívit soukromou leteckou školu a získat tak licenci poměrně rychle a s profesionálním přístupem. Ve většině případů kolem vás budou chodit po špičkách, mašinu vám přistrčí až pod nos s plnými nádržemi, naleští vám kabinu, po letu se nemusíte starat o mytí letadla a jeho úklid, atp. Takový výcvik je však podstatně finančně náročnější než v aeroklubech. Výcvik v soukromé škole je výhodný zejména pro osoby, které uvažují o nákupu vlastního letadla nebo mají možnost si letadlo někde půjčovat, aniž by byli vázáni jakýmkoliv členstvím kdekoliv.
Další možností je absolvovat výcvik v některém z aeroklubů. Většinou, stejně jako u nás, na Zlínu Z-142. Do aeroklubu musíte být nejdříve přijati na základě žádosti. Poté se stanete jeho členem se všemi právy, ale i mnohými povinnostmi. Přijetí do aeroklubu zpravidla nebývá nijak složité. Většina klubů, zejména v jižních Čechách vítá zájemce o létání. Poněkud složitější je sžít se s klubovým režimem a tak trochu zapadnout do kolektivu – to chvilku trvá než se otrkáte. O to příjemnější je, ale létání v kolektivu, kde se o své zážitky můžete podělit s přáteli se stejným zájmem. Samotný výcvik trvá zpravidla o trochu déle než v privátní škole, protože ne na všech letištích jsou instruktoři zaměstnanci aeroklubů. Ale i tak se to dá zvládnout za měsíc do prvního sólo letu a za další 3 – 4 měsíce do pilotních zkoušek. Záleží samozřejmě na objemu peněz, který do toho můžete v tak relativně krátkém časovém intervalu vložit. Dále také záleží na schopnostech žáka. Někomu stačí minimální požadovaný rozsah cvičení, definovaný výcvikovou osnovou, a někdo na jednotlivých cvičeních musí zůstat o něco déle. Důležitá je samozřejmě intenzita docházky. Lze doporučit intenzivnější výcvik, zejména v jeho počátku, protože v opačném případě se výcvik zpravidla prodražuje. Je to logicky způsobeno tím, že žák, jehož docházka není pravidelná a častá, zapomíná rychleji to, co se už jednou naučil a je nucen déle setrvávat na jednotlivých úlohách.